V českém fotografickém světě je Petr Krejčí zajímavým úkazem. Je autodidakt. Fotografuje již 27 let. Jeho fotografie znají na řadě velmi atraktivních a ve světě fotografie i důležitých místech, byly totiž prezentovány v městech jako jsou Houston, Hong Kong, Singapur, Macau, Ósaka, Antwerpy, Soul,Bejrút, Basilej nebo Lublaň. Úspěšné skupinové výstavy se zúčastnil například v Kapském Městě. Jeho záběry vídají čtenáři takových medií, jako britský  the Guardian , francouzský Le Monde čí módní Vogue. V  Čechách používají jeho záběry Česká televize, České dráhy nebo Ústřední automotoklub. Spolupracuje se surrealistickou revue Analogon a nakladatelstvím Paseka. Dlouhodobě buduje fotografické portfolio jazzové klavíristce Kristina Barta. Vytříbenost jeho komerčních fotografií pak znají zákazníci světových značek jako Lacoste, Loewe, Lee Cooper  nebo Zara. Galeristka Salzmannová v americkém Seattlu na Krejčího nedá dopustit – zastupuje nadšené sběratele, kteří Krejčího umělecké fotografie kupují přímo v sériích. Časové a tvůrčí zaneprázdnění Petra Krejčího je nesmírné – a  to je důvod, proč poznáváme zajímavou a dodnes i intimní tvůrčí tvář Petra Krejčího v Čechách až nyní. Na výstavě kterou pojmenoval Tactilis se nám autor otevírá zcela jiným způsobem. Opouštíme nablýskaný svět zakázkových dokonalých fotografií, vyprávějících lákavé příběhy, inspirující spotřebu. Vidíme práce muže, který se ve svém soukromí inspiruje filmy Pavla Juráčka a Jana Švankmajera. Přitahuje jej reálný svět, zcela odlišný od barevného lesku špičkové komerční spotřeby. Studuje Heideggera a Freuda přemýšlí o jeho zásadním vlivu na filosofické pojmosloví našeho současného světa. Krejčí průběžně získává rozpoznatelný rukopis svých fotografií. A to při Krejčího rozsáhlém tematickém záběru a mohutné produkci není  jednoduché. Není mnoho tvůrců, kteří se dokáží plně a kvalitně pohybovat a pracovat ve dvou zcela odvrácených světech. Krejčí ten dar má – prohlubuje jej a je příjemné konstatovat, že tento způsob tvorby a práce nezanechává žádnou zápornou stopu na výsledcích. Naopak – dá se říci, že oba světy tvůrce svými odlišnými způsoby obohacují a rozšiřují jeho tvůrčí záběr. S tím jde ruku v ruce i vysoká kvalita zpracování, což je vlastně u fotografa formátu Petra Krejčího samozřejmé. Inspiruje  ho podzimní počasí, prázdné ulice, deštivá městská krajina. Tuto podzimní a zimní, zdánlivě lehce melancholickou  tvář našeho žití miluje. Zpracovává  ji ve svých kvalitních sériích černobílých záběrů. Zná krásu kulatých nároží, ochozů, schodišť. Přibližuje nám imaginativní kouzlo lidského těla, městské krajiny, poezii zašlých zákoutí, náhodných zkratkovitých dějů, improvizovaných  i připravených portrétů přátel, osobností, obyčejných dvojic, lidí zmámených alkoholem, politiků. Potkáme na nich smutek bezdomovců na straně jedné i rozzářené vítání nového dětskýma očima. Nad některými sériemi můžeme přemýšlet o tváři New Yorku, viděnou těmi nejlepšími tamními  fotografy čtyřicátých let, jiné záběry svojí až surreálnou krásou připomínají bohatou českou fotografickou školu, počínající na šedých stránkách krize let třicátých. Používá je jako účastníky malých dobrodružství, která snímá s naprosto suverénní kvalitou a vcítěním. Tento jeho svět má jasný a logický šedo a černobílý nádech. V něm, daleko od hlučícího davu, plného povrchní posedlostí spotřebou a barvou, potkává zajímavé lidi. Hovoří s nimi, vyptává se jich, poznává jejich názory. A navíc je pro nás fotografuje. V těchto místech, v těchto náladách a rozhovorech se vypořádává s pojmy jako je jsoucno. Vnímá nejistotu naší i svojí existence, zajímají jej situace, vedoucí ke změnám postojů. Jeho volná tvorba je zásadním kontrapunktem k oné, která jej v oficiálním pracovním životě samozřejmě živí. Umí toto napětí zvládnout, volná tvorba mu dává energii, nadhled, odstup  a ( logicky ) paradoxně i jistotu tvůrčí svobody. Krejčího tvorba je zastoupena v soukromých sbírkách v USA, Japonsku, Švýcarsku, Lucembursku a Israeli.